Cestou ze snu

Často se mi stává, že se v noci probudím úplně zmatená. Nevím, kde jsem, ani co je za den. Pak si vybavím, kolik času mi zbývá do ranního budíčku a vše, co mě ten den čeká.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Někdy si oddechnu a s pocitem blaženosti zlehka usnu. Třeba když vím, že nás s dcerkami čeká společné plavání. Jindy se mi vybaví nepříjemné povinnosti, které bych si přála mít již za sebou. To se mi usíná hůře. Tak nějak stísněně. Rozbuší se mi srdce a ztěžka dýchám. Nakonec přece jen usnu. A přesně s takovým pocitem, jsem v noci usínala.

Poslední den života

To ráno se mi zdál děsivý sen. V nemocnici mi oznámili, že mám nevyléčitelný druh rakoviny a co víc, že mi zbývá poslední den života.

Mladá paní, co budete dělat, když máte poslední den života?“ zeptal se mě pan doktor. „No rozhodně nebudu objíždět své provozovny! Strávím celý den s dětmi,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.

Pak jsem se probudila. Povrch mého těla chladil studený pot doprovázený husí kůží. „Brrr“ řekla jsem si, „co to bylo?“ Celá jsem se zachvěla.

Den jako každý jiný

Holčičky budíček, už je ráno. Vstávat a cvičit, jde se do školky.“ Den pokračoval jako obvykle. Starší děti jsem odvezla do školky, a tu nejmenší princeznu jsem nechala u kamarádky. Potřebovala jsem si objet své živnosti kvůli měsíční uzávěrce. Strávila jsem nad tím celé dopoledne.

Jak já to nenávidím. Do teď nechápu, proč jsem se do toho pustila. Od začátku jsem si nebyla jistá, zda to při třech dětech zvládnu. Nedá se to! Je to šílenost. Naprosto mi to otrávilo život. Již přes půl roku, večer, co večer, sedím nad prací či účetnictvím. Někdy i do půlnoci. Už nemůžu! A co z toho? Nic, jen samé starosti.

Chtěla bych z kola ven, ale nevím jak. Nemůžu zklamat manžela a  k tomu potupit sebe. Jsem přece schopná. Dokážu to. Vždyť se mi ta myšlenka na začátku tolik líbila. Myslela jsem, že to je to pravé. Proč se vše tak zkomplikovalo?! Kde vzít více času?

Přesně v tomto rozpoložení jsem vyzvedávala postupně své tři dcerky. Ale mé cestování mělo ten den pokračovat. Odvést prostřední dcerku na malování, pak se vrátit k babičce pro nejstarší a odvézt ji do jiného města na její první narozeninovou oslavu.

Měla jsem takovou radost, když dostala svou první pozvánku. Byla jsem dojatá a šťastná, že jí mají děti ve školce rády. Jinak by jí přece nepozvaly.

Řidič slečny Daisy

Dokola se mi honily hlavou myšlenky: „Tak, že bychom dnes malování vynechaly? To se přece nic nestane. Pro jednou se to nezblázní, takhle se honit sem tam! Ne, režim musí být, nejde to jednou tak a po druhé jinak. Prostě pojedeme, to zvládnu.“

Vůbec se mi jet nechtělo. Připadala jsem si jako automat, který celý den rozváží děti nebo pracovní uzávěrky. Jako soukromý řidič. Přesto jsme vyjely.

Prostřední dcerka byla na malování a já měla třicet minut k dobru. Prvně v životě jsem nejela hned domů. Sedla jsem si do kavárny a vychutnala si espresso s lahodným máslovým croissantem. Byl ještě teplý. Lahoda. Jako by to mělo být snad naposled.

Nikdy sama do kavárny nechodím. Vždy mi to připadalo zbloudilé, tak nějak smutné a osamělé. Pak jsem vyrazila pro nejstarší dceru. Na poslední chvíli jsem však cukla s volantem a odbočila na druhou cestu. Cestu ze snu.

Poslední den života

DPL, všimla jsem si nápisu na dodávce, která čekala na vedlejší odbočce, až přejedu. Netrpělivý řidič, celý nervózní, chvátal. „Neměla bych si objednávat tolik věcí přes internet,“ blesklo mi hlavou. „Pak musí takhle lítat. Obzvlášť před Vánoci.“ A zastavila jsem na křižovatce, kde zrovna svítila na semaforu červená.

PRÁÁÁÁÁÁÁSK!

Ozvala se šílená rána odněkud zezadu. Auto poskočilo na auto před, které ho odpálkovalo zpátky. Připadala jsem si jako tenisový míček. Hlava mi trhla dozadu, prudce se zaklonila a narazila do opěrky. „Jauuu, sakra. To byla rána.“

To bylo do mě! Otočila jsem se a viděla zadní část auta na padrť. Na dětských autosedačkách byly střepy. Dodávka přepravní společnosti byla zničená. Vůbec mě neviděl. Napálil to do mě v plné rychlosti.

Hlas ze snu

Poslední den života,“ problesklo mi hlavou společně s nutkavou myšlenkou na narozeninovou oslavu mé dcery. Nestihnu to. Chtělo se mi křičet!!!!!!

Už mi to bylo jasné. „Máte poslední den života“, řekl lékař ze snu. Já ho neposlechla. Varoval mě! Skončila jsem v nemocnici s pohmožděnou krční páteří, naštěstí nic vážného. Auto na odpis. Představa, že tam mohly sedět naše děti mi vhání slzy do tváře ještě teď. Jak by to dopadlo?!

Velký příběh na vyprávění

Měsíc jsem strávila doma se svými dcerami, které měly zase o jeden velký příběh na vyprávění více. Byl to nejlepší měsíc mého života. Nikam jsme nechvátaly, jen aktivně odpočívaly. Žádné koníčky či zbytečné cestování. Ranní pohoda, klid a spousta vánočních koled.

Přesně takhle to má být, a tak to chci. Nepotřebuji sobě ani nikomu jinému cokoliv dokazovat. Už se dál nechci honit! Děti za chvíli vyrostou a už mě nebudou potřebovat. Tak proč se připravit o nejkrásnější chvíle mého i jejich života?

Já ti to pořád říkal, ale ty si na to prostě musíš přijít sama,“ usmívá se manžel a hladí mě po rameni.

Na cestě za požitkem

  

 Foto: Pavlína Ježková

Přehodnotila jsem celý svůj život. Postupně zavřela všechny provozovny. „Něco musí z kola ven,“ říkávala mi nejstarší dcera, když viděla, jak se stresuji pro nic. Přeorganizovala jsem všechny koníčky a snížila je na minimum.

Raději trávíme čas společně na hřišti a venku v přírodě. Stavíme bunkry a děláme výpravy za trpaslíky. Užíváme si klidu a času, kdy jsme spolu. Na ničem jiném nezáleží.

Příště poslechnu svůj vnitřní hlas, až mi bude zase našeptávat, že jsem sešla ze své cesty.

Co všechno se musí stát, aby nám to došlo? Kam až jsme schopni zajít?

Žijme tak, jak si přejeme z celého srdce žít.

Pak nemůžeme sejít z cesty.

Z cesty smysluplného bytí.

Zpomalte a začněte si užívat životní cestu.

Nehoňte se za cílem, pak vám uniká to podstatné – POŽITEK Z CESTY.

Žádný cíl neexistuje, protože CESTA JE CÍLEM sama o sobě a cíl je jen konec cesty a začátek cesty nové.„

Elena Ježková
Elena Ježková Miluje své tři dcerky, se kterými si užívá společně strávený čas. Ráda by inspirovala i ostatní maminky, jak proměnit opuštěný ostrov zvaný Mateřská v báječné a šťastné místo pro život. Autorka eBooku: Jak přežít mateřskou a nezbláznit se. Naleznete zde>> Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů